O pramenech minerálních vod na Novoměstsku se ví už dlouho. Nacházejí se na levém břehu Ztraceného potoka v údolí mezi Měděncem a Sviňským vrchem. Vypráví se, že k objevu zdejší hydrogenuhličitanové kyselky došlo náhodou v roce 1780. Jako nálezce je uváděn novoměstský kovář Johann Nepomuk Legler, který objevil pramen kyselky při návratu z práce, když scházel údolím Ztraceného potoka.

O tom, že novoměstská kyselka mohla být známá již mnohem dříve, svědčí několik pověstí. Jedna z nich vypráví, že zázračná voda z místních lesů ochránila obyvatelstvo nedávno vzniklého městečka před těžkou morovou epidemií v roce 1598. A protože většina místních pověstí mívá pravdivé jádro, lze se domnívat, že voda z horního toku Ztraceného potoka byla známá o téměř 200 let dříve, než ji objevil kovář Legler.

Není však jen jeden pramen kyselky. Jsou známy ještě další dva prameny. Druhý se nachází na soutoku Ztraceného potoka s pravostranným přítokem cca 1 km jižněji od prvního. Tyto dva prameny jsou uměle podchyceny. Třetí pramen vytéká volně asi 0,5 km jihovýchodně od druhého, ale není tak vydatný.

Všechny tyto prameny jsou podobně jako prameny v Lázních Libverda a v Polsku (Czerniawa Zdrój a Swierwdóv Zdrój) vázány na hluboké zlomy JZ – SV směru. Povrchová (srážková) voda se nejdříve dostává různě hluboko do jednotlivých zlomů, kde se obvykle nasytí kysličníkem uhličitým (CO2). Při výstupu na zemských povrch pak ještě přijímá z okolních hornin další minerální látky. Tímto způsobem se voda obohacuje o kationty a anionty a proto je tak chutná. Novoměstská kyselka je bohatá zejména na vápník, hořčík a železo (Fe2+). Obsah oxidu uhličitého kolísá u jednotlivých pramenů v rozmezí 1700 – 2800 mg/l. Přístup k pramenům byl v roce 1903 zakázán, avšak po protestu Novoměstských byl jeden pramen zpřístupněn. Tento pramen kyselky byl několikrát zastřešen, dnešní podoba pochází, po několika opravách, z roku 1937.